Fotoaparát je zařízení sloužící k pořizování a zaznamenání fotografií. Každý fotoaparát je v principu světlotěsně uzavřená komora s malým otvorem (nebo nějakou složitější optickou soustavou – objektivem), jímž dovnitř vstupuje světlo, a nějakým druhem světlocitlivé záznamové vrstvy na druhé straně, na níž dopadající světlo kreslí obraz.Otvor pro vstup světla je vybaven clonou, umožňující měnit jeho velikost a tím ovlivňovat množství vnikajícího světla a tím i výslednou světlost fotografované scény. Zároveň platí, že čím je otvor menší, tím je paprsek dopadající ze zachytávaného objektu užší, a jeho obraz je tudíž na výsledném snímku ostřejší – se vzrůstajícím zacloněním tedy roste hloubka ostrosti (oblast před i za zaostřeným místem, v níž se budou předměty stále jevit jako ostré).Vzhledem k tomu, že množství dopadajícího světla závisí i na ohniskové vzdálenosti objektivu (ta v praxi určuje „přiblížení“, neboli prostorový úhel, který bude fotoaparát snímat), neuvádí se clona v absolutních jednotkách, ale používá se tzv. clonové číslo, které vyjadřuje poměr ohniskové vzdálenosti (značené f) a otevření clony. Minimální hodnota clonového čísla se označuje jako světelnost objektivu. V případě objektivů s proměnnou ohniskovou vzdáleností (transfokátory, také nazývané zoomy) je tato hodnota závislá na použité ohniskové vzdálenosti - světelnost je vyšší pro krátkou ohniskovou vzdálenost.Pro správné vykreslení fotografie je třeba fotoaparát také zaostřit, aby se sbíhající se paprsky z objektivu potkaly právě v místě, kde dopadají na citlivou vrstvu. (Pokud by se setkaly před ní nebo za ní, neprojeví se bod na objektu na snímku jako bod, ale jako rozmazaný kroužek – snímek bude neostrý.) To se řeší ostřícím mechanismem na objektivu, který zjednodušeně vyjádřeno posune celou optickou soustavu dopředu nebo dozadu tak, aby se paprsky sbíhaly právě na citlivé vrstvě. (Výjimkou aparáty s tzv. fix focusem – to jsou nejčastěji kompaktní aparáty nebo mobilní telefony, u nichž je clonový otvor tak malý, že dopadající paprsky jsou dostatečně úzké k vykreslení většiny předmětů v rozumné vzdálenosti.) Ostření může být ponecháno na obsluze, moderní přístroje ale disponují možností automatického ostření (autofokusu). To může být dvojího druhu: aktivní (kdy si fotoaparát sám vzdálenost změří například pomocí odrazu infračerveného paprsku od objektu, a podle zjištěného výsledku zaostří) nebo pasivní (kdy fotoaparát ostří „od oka“, projíždí rozsah zaostření a měří kontrast zachycené scény; nejostřejší scéna má také největší kontrast). Protože aktivní autofokus má několik nevýhod – má problémy například s focením skrz sklo, vylučuje možnost výměny objektivů a použití „zvětšovacích“ předsádek a podobného vybavení – používá se pouze v kompaktních fotoaparátech, zatímco zrcadlovky jsou vybavovány výhradně ostřením pasivním, kdy všechno měření probíhá přes objektiv (through the lens – TTL) a objektivy je tudíž možno měnit. Pasivní ostření nefunguje při nedostatku světla. V těch případech je pak nutno ostřit ručně; některé fotoaparáty též pro ten účel mají miniaturní přisvětlovací lampy. Funkci pomocného přisvětlení scény infračerveným paprskem pro zaostřování mají vestavěny také některé kvalitní externí blesky.